Dnes 22. března cestou na Hrad jsem se stavil na obvyklém místě, u pomníku našeho hrdiny, štábního kapitána V. Morávka. U jeho malého pomníčku byla spousta květin, některé z nich měly stužky v našich barvách. Jen pohled na tu krásnou barevnou záplavu rozsetou po nepatrné ploše jeho pomníku, mi udělal radost

Uvědomil jsem si však, připomnělo mi to i datum jeho smrti uvedené na pomníčku, že jsme si na našeho hrdinu V. Morávka včas nevzpomněli. Padl v boji dne 21. března 1942. Tento nedostatek tímto zčásti napravujeme.

Jak k tomu našemu zpoždění mohlo dojít? 14. března jsme si u pomníku pana prezidenta dr. E. Beneše na Loretánském náměstí zavzpomínali na 15. březen 1939, kdy k nám vtrhla německá okupační vojska, s nimiž přišla nejen doba nesvobody, ale i teroristické německé nadvlády na dobu šesti let. Smutné to vzpomínání zvláště v současné době. Jeden Jihočech zahrál panu prezidentu, a samozřejmě i nám, přítomným, na dudy.

V závěru jsem přítomným připomenul, již mimo stanovený program, že pamětní deska paní Hany Benešové dosud nebyla instalována, ač údajně kvůli rekonstrukci domu v Loretánské ulici č. 2 již v roce 2012 byla „odborně sňata“. Fasáda domu, kde je nyní Knihovna Václava Havla, v domě zřejmě nějaké práce ještě probíhají, je již dávno hotová, přesto však i nadále je pamětní deska paní Hany Benešové v odborné péči Galerie hl.m. Prahy, kde očekává den své slavnostní instalace a na předcházející renovaci, jak nám bylo sděleno. Mluvili jsme i o další nepříjemné skutečnosti. Jednu z pamětních desek prezidenta E. Beneše zatím nejsme schopni dohledat. Budeme se však o to snažit i nadále. Na druhé straně jsme zmínili, že tu a tam rostou nově nebo po renovaci „monumenty“, které připomínají dobu německé nadvlády. Jeden z nich je i pomník vztýčený v Jizerských horách, který má podobu železného kříže, pověstného německého vyznamenání. I o ten se hodláme zajímat.

Jelikož má obvyklá zpáteční cesta, vedoucí před Hradčanské náměstí, kde se obvykle zastavuji u sochy TGM a poté přes Hrad mířím k pomníčku V. Morávka, byla tehdy neschůdná, Hrad byl v té době obyčejným smrtelníkům nedostupný, jel jsem tramvají domů. A tak jsem svého oblíbeného českého hrdinu, Václava Morávka, nenavštívil. A hned se mi to vrátilo.

Po zatčení pplk. Balabána a pplk.Mašína Morávek pracoval sám. Jeho kontakty s čs. odbojem spolupracujícím P. Thümmlem, důstojníkem německého Abwehru, přinášely nové a nové zvlášť významné informace, na něž Londýn, tj. prezident Beneš a naše exilová vláda, vždy netrpělivě čekali. Až smrt našeho hrdiny tento tok nových zpráv zastavila.

Letos jsem navštívil štábního kapitána V. Morávka již několikrát. Svěřil jsem mu, že napříště bude výchozím místem vlastenecké stezky, která povede přes Hrad k soše T.G. Masaryka a bude končit u sochy pana prezidenta E. Beneše, Pokud se nám povede někdy v budoucnosti zajistit, aby pamětní deska Jana Masaryka nebyla přístupná jen z vnitřní části areálu Ministerstva zahraničních věcí nebo jednou do roka pro několik šťastlivců, kteří do areálu budou vpuštěni, ale aby pamětní deska Jana Masaryka byly umístěna na vnější části areálů a tak byla přístupná pro kohokoliv a kdykoliv, pak naše vlastenecká stezka bude končit právě u něho, syna našeho prezidenta Osvoboditele, významného čs. diplomata a ministra zahraničních věcí Československa.

Mám štěstí. V. Morávka mohu několikrát za rok navštěvovat. Jsme tedy stále v běžném kontaktu. Dokud budou žít lidé, kteří mají pana štábního kapitána v paměti, bude i on žít s námi v naší současnosti. Jak by bylo hezké, kdyby nějaká škola nesla na svém štítě jeho jméno. Stane se to? Dr. O. Tuleškov